Vše zcela předčilo má očekávání. Krom toho, že se zcela potvrdily ty výjimečné kvality, které tento pěvec má a které vždy dokazuje, přinesl i překvapení v tom, jak v k prasknutí zaplněné Vídeňské státní opeře zní jeho hlas v hlubokých polohách. Pokud jsem i já, velký obdivovatel jeho umění mohl připustit, že se v nejnižších polohách svým přednesem neprezentuje tak skálopevně jistě jako ve středu a ve výškách, slyšet ho pouze živě a nemít zkušenost ve zprostředkovaném zvuku reproduktorů, nikdy bych to neudělal a vůbec by mě nenapadlo o tom přemýšlet!
U jeho zpěvu vždy hltám každé slovo, vcelku detailně jsem se před představením seznámil s libretem a tak to skutečně mohu tvrdit. Neskutečně jsem si užil jak „Recondita armonia“, již po něm měla většina publika o stupeň vyšší teplotu než normálně, duet s Toscou pak byl přímo precizní. Frázování, intonace, legato a výraz...to vše v kombinaci s nezaměnitelnou barvou, které paní příroda dokonale naladila zvon ve výškách, bylo vzorové.
Jeho radostně vypjaté „Vittoria!“ v druhém dějství mělo takový výraz, intenzitu, výšku, délku i sílu, že málem roztrhlo Wiener Staatsoper vejpůl. „E lucevan le stelle“ pak bylo pohádkou od začátku do konce. Vždy jsem byl přesvědčený, že tuto árii ze současných aktivních umělců neumí ze zazpívat lépe nikdo jiný než Neil Shicoff (bude v této inscenaci zpívat v květnu 2010). Nerad bych někomu bral nadšení z chystání se na José Curu, který bude zpívat v lednu, ale rozhodně doporučuji spíše tohoto Američana! O svých výtečných kvalitách mě přesvědčil před pár lety v Litomyšli. Nikdy však neříkej nikdy, po přímém srovnání na živo Giordani Shicoffa zadupal do země! Ta něžnost a vysoká pianissima následovaná neskutečným nářkem a maximálním nasazením intenzity na konci árie strhla dva a půl tisíce lidí k nadšení, potlesku a výkřikům bravo, které jsem já nikdy nezažil. Potlesk všech návštěvníků na konci představení ve stoje dokreslil zážitek z celého večera.
Je vhodné dodat, že Toscu (ve velmi stařičké a klasické inscenaci Margarethe Wallmann, která rozhodně nikoho neurazí) dobře zazpívala Italka Amarilli Nizza (která je hlavní tváří prosincového čísla prestižního časopisu Opernglas) a že slavný německý pěvec Franz Grundheber i ve svých sedmdesáti letech zazpíval Scarpiu na výbornou. Dirigentkou večera byla sympatická Kanaďanka Keri-Lynn Wilson, se kterou se budeme moci setkat na Pražském jaru 2010. Bude řídit PKF na koncertu, kde vystoupí Olga Borodina.
Dirigentka Keri-Lynn Wilson :
