Když dnes píšu medailonek o Marcellu Giordanim, můžu předpokládat, že ho už většina čtenářů, kteří se doklikali až na tuto stránku, dobře zná díky přenosům z Metropolitní opery. Kdybych ale psal před jeho prvním přenosem, kterým byla asi před rokem Manon Lescaut, bylo by to asi o poznání horší. Marcello Giordani se netěší přízni žádného z velkých hudebních vydavatelství a není pronásledován hordami nadšených fanoušků. Když jsem si ve Vídni šel po jeho fantastickém výkonu v roli Gounodova Romea pro podpis, tak ho se mnou vyhlíželo asi deset dalších nadšenců. Jediné, nač se může spolehnout, jsou jeho umělecké kvality. Ve třech zmíněných přenosech je předvedl natolik přesvědčivě, že jsme se rozhodli založit jeho český fanklub. Co na něm vlastně vidíme?
Hned první fráze, kterou v Manon Lescaut zazpíval, slibovala mnohé, ale já jsem pořád ještě potřeboval nějakou chvíli, než jsem se pomalu smířil s tím, že tento neznámý pán, kterého nasadili vedle Karity Mattily, nejspíš protože nebyl nikdo jiný, je ve skutečnosti v roli rytíře des Grieux takřka dokonalý. Nejpozději na konci prvního jednání začalo být jasné, s kým máme co dočinění. Marcello je pan tenor, s úchvatnými a znělými výškami, unikátními nejen mezi současnými pěvci, ale i v kontextu historických nahrávek z různých dob, kterým se dnes říká zlatá éra. Navíc se může pochlubit zajímavou, vášnivě znějící barvou svého hlasu v hlubších polohách a především rozumí jako málokdo hudbě a stylu, v němž psali největší skladatelé italské opery. Jeho podání je zkrátka idiomatické. Já sám jsem měl po doznění posledního dějství neodbytný pocit, že už jsem ho někde při svých cestách za operou musel vidět. Dal jsem si tu práci a hledal jsem, kde jsem ho mohl zastihnout, a nakonec jsem zjistil, že to nemohlo být nikde. Můj pocit pramenil jen z toho, že tento umělec zní ve svém hlasovém oboru jako doma. Já jsem jej tedy, podobně jako většina českých milovníků opery, viděl poprvé, ale dost možná ho už před námi viděl Giacomo Puccini, když skládal milostnou i heroickou hudbu pro svého hrdinu.
Marcello Giordani začínal jako pěvec především belcantový a dosud nezapomněl na precizní a elegantní vedení hlasu, kterému ho naučili Belini, Donizetti a také mladý Verdi. Na tento obor ostatně dosud nezanevřel, což dosvědčil např. na podzim roku 2007, když vedle Nathalie Dessay otevíral coby Edgardo v Lucii z Lammermooru sezonu Metropolitní opery. Dnes ale věnuje svou pozornost především oboru lirico spinto, tedy Verdimu, Puccinimu a dalším veristickým skladatelům, v jejichž operách mohou naplno vyniknout jeho výšky a také jeho cit pro drama. Z bohatého repertoáru můžeme jmenovat například Ernaniho, Manrica, Gustava, alias Riccarda, Gabriela Adorna, Dona Alvara, Dona Carlose, Eza Grimalda, Cheniera a prakticky všechny velké role, které pro tenor napsal Puccini, prozatím s výjimkou Dicka Johnsona. Velkou zálibu má v operách francouzských skladatelů a zpíval již většinu nejoblíbenějších tenorový partů Meyerbeerových, Gounodových, Bizetových, Offenbachových a Massenetových. Kromě rolí, které jsou běžnou součástí operního repertoáru, jako Don José, Faust, Romeo nebo Werther, si také velmi zakládá na svých interpretacích Hectora Berlioze, a to sice jeho Benvenuta Celliniho, Aennea a také Fausta, o čemž jsme se mohli přesvědčit minulý podzim při dalším přenosu z MET.
Kdybychom chtěli jmenovat některé jeho úspěchy z poslední doby, můžeme vzpomenout například na to, že jej MET obsazuje do svých prestižních přenosů vůbec nejčastěji z dnešních špičkových tenorů, navíc v tomto domě dvakrát po sobě zahajoval sezonu, tamtéž zpíval také tenorový part ve Verdiho Requiem na koncertě k výročí úmrtí Luciana Pavarottiho (může se tenorovi dostat větší pocty?) a také byl mezi účinkujícímu na koncertě k uvítání papeže Benedikta šestnáctého ve Spojených státech. Kromě MET ale také vystupuje v mnoha dalších prestižních operních domech v Americe i Evropě, jako např. ve Wiener Staatsoper, Opernhaus Zurich, Covent Garden v Londýně, Teatro alla Scala nebo ve veronské Aréně.
Marcello Giordani už byl kritikou srovnáván s mnoha velkými hlasy minulosti, např. s Richardem Tuckerem, Mariem del Monacem, Francem Corellim nebo Lucianem Pavarottim. Nepochybně s nimi stojí v téže řadě, ale jakkoli jsou takováto srovnání lichotivá, Marcello je stejně jako jmenovaní umělec osobitý a může stát sám za sebe.
Náš klub přátel zakládáme nejen kvůli naší potřebě vzdát tomuto umělci hold, ale také v naději, že tak budeme moci přispět k tomu, aby kromě výše zmíněných světových scén jednou zavítal také k nám a předvedl to, co předvádí v zahraničí. Že dobře zazpívaná výška není jen efektní, ale také vyjadřuje emoci postavy. Že opravdový operní pěvec se neobejde bez vášně, ale také porozumění hudebnímu stylu, v němž zpívá, a bez pokory k velkým skladatelům, kteří v tomto stylu píší. A především, že opera a lidský hlas jsou co do své krásy nevyčerpatelné.
Radames
